Pražský hrad: Hledá se někdo, kdo nás stmelí

Není to ale, slovy práva, v Česku plnění nemožné?
Není. Jen musíme vědět, koho na tom hradě vlastně chceme.
Skoro se to tak zdá - že to nepůjde. To stmelení. V Čechách i na Moravě i ve Slezsku jsme schopni hádat se o všechno, a jak jde někomu o vlastní ego a o vlastní vliv, žádné slovo není dost sprosté, aby nemohlo zaznít. Patrně v rámci genderové vyváženosti se stejně vulgárně uráží muži i ženy, útočí se na kila, nevhodné šaty, a nic lidského, v tom horším slova smyslu, není nikomu cizí udělat, aby byl vidět. A zažil svých pár minut slávy. Udává se, pomlouvá se, útočí se, zesměšňuje se, tedy odvádí se pozornost od důležitých témat, která dnešní doba přináší, a před kterými neutečeme. Jde hlavně o to potopit člověka s jiným názorem, a pokud možno nadiktovat všem ten svůj "jediný správný". A všechny ostatní, kteří ho neuznávají, označit nechutnými přívlastky a tituly bez ohledu na elementární lidskou slušnost.
Jsme dobou gest, kdy se boří sochy a dějiny, aby někdo dosáhl pár titulků v novinách. Ti, kteří nejvíce volají po morálce a demokratických hodnotách, klidně nazvou člověka s jiným názorem "sviní", ti, kteří nemají rádi prezidenta Zemana, klidně napíší, že doufali, že brzy "zdechne", a ti, kteří nemají rádi Xavera Veselého, začnou útočit na jeho kila. Až je třeba klást si otázku: Může slušný člověk, který nemluví sprostě, který nikdy nebude udávat, nikdy nikoho nebude nikam posílat, a nikdy nebude používat un fair urážlivé výroky, a na hysterii bude reagovat úsměvem, nadhledem a vtipem, vyhrát diskuzi se sprosťákem nejhrubšího zrna? Diskuzi možná na první pohled vyhrát nemůže, protože nechce být stejný sprosťák jako soupeř, ale na ten druhý pohled může vyhrát volby. Jak? Jednoduše. Tím, že zůstane svůj, a neklesne na to dnešní politické dno. A neudělá to zcela záměrně. Tedy - bude normální. Jako my.
Slyším to kolem sebe čím dál víc. Proboha, ať už toho nechají, a přijde někdo normální. Být normální totiž začíná být téměř zakázané, a proto je čím dál víc přitažlivé. Protože zakázaného největší krajíc, říkala už moje babička.Sprosťáků a hysterických politiků, prahnoucích po moci za každou cenu, nebo alespoň prahnoucí po "krvi" soupeře, máme nadbytek. Je dnes standard bojovat proti něčemu, ale neumí se bojovat za něco. Protože to už chce mozek a pracovitost. A nenormální věcí? Těch se dnes taky kolem dějí tisíce.
Takže si umím představit, že kdyby se náhle zjevil někdo, kdo nikoho neuráží, nemluví jako dlaždič, nevede žádné osobní souboje, považuje za pilíř státu stabilní rodinu tvořenou tátou, mámou a dětmi s tolerancí k menšinám, kdo dokáže smířlivě podat ruku různým názorovým proudům s cílem hledat ty průniky, které mají společné, (třeba i proto, že bude stát mimo současné partaje, které si jdou programově po krku, až už člověk neví, kdo je proti komu), a k tomu se opře o znalce regionů - starosty a hejtmany, a to vše s motivací a cílem spojit nás všechny, minimálně za tím cílem, abychom uhájili naši malou zemi před těmi velkými dravci z východu i západu - věřím, že tisíce lidí pocítí úlevu, že je tu konečně někdo NORMÁLNÍ, na kterého čekali, a dají mu hlas.
A neudělají chybu. Protože na Pražský hrad skutečně patří osobnost velkorysá k nám a našim různostem, ale důsledně bránící a předcházející vyvolávaným konfliktům, které naši zemi oslabují, protože dalším tématem v dnešní době musí být bezpečnost naší země. Před vším, co ji dnes ohrožuje. A že toho je.
Chce to tedy zkušenost, zralost, osobní sílu, chytrost i odvahu v jednom. Zatím takovou normální osobnost se všemi těmito vlastnostmi mezi těmi, jejichž jména padala, nevidím. Ale věřím, že se zjeví. A až se to stane, my taky "vzácně normální" toho normálního člověka na ten Pražský hrad musíme prostě dostat. Protože na Pražském hradě potřebujeme silného spojence proti všem těm ostatním, kteří tam dole v podhradí "blbnou", a ještě nám tvrdí, že to je to nejlepší, co mohou pro tuto zemi dělat. Ne, je to dobré jen pro ně samotné.
A my normální potřebujeme někoho, kdo z Pražského hradu bude kopat za nás, ne za jakoukoli partaj či partu. Hledejme ho. Já dnešním dnem začínám.